Bítešská návštěva v Itálii - oficiální uzavření partnerství

PARTNERSTVÍ VELKÉ BÍTEŠE S ITALSKÝM MĚSTEM TORREVECCHIA PIA OFICIÁLNĚ UZAVŘENO

ITALSKÁ MOZAIKA VZPOMÍNEK

Ve dnech 16. až 20. června 2005 odjelo 36 Bítešáků do Itálie, navštívit a navázat trvalejší přátelské vztahy s městem Torrevecchia Pia, nacházejícím se v Pádské nížině, v oblasti Lombardie, v provincii Pávia. Příprava této vzájemné družby se pod záštitou Evropské unie započala již v roku 2002.

O přípravě přátelství mezi oběma městy a i o zájezdu bylo, nebo ještě bude, ve zpravodaji napsáno, doplňuji několika zajímavými vzpomínkami, které mně s odstupem doby nejvíce utkvěly v paměti, a o které se rád dělím se svými přáteli.

Torrevecchia Pia

Městečko se 3000 obyvateli, se třemi satelitními částmi, čtyřmi farními kostely, třemi fotbalovými hřišti, čtyřmi kruhovými objezdy na křižovatkách, se třemi místy s výčepem piva, to vše v ideální rovině s četnými zavodněnými rýžovými lány. Městečko, ležící ve stínu staroslavných měst Pávia a Milán.

Pávia, Milán

Dá se tam pohodlně dojet na kole, necelých 30 km. Města s bohatou historií, významnými stavbami a památkami. Italové se měli čím pochlubit a také se pochlubili, a my jsme žasli. Pávia - 90 000 obyvatel, univerzita založená v roce 825, zámek Visconteo, krásná radnice s historickými velkolepými nástěnnými malbami, ještě krásnější monumentální klášter Certosa. Milán - druhé největší město Itálie, 1, 5 milionu obyvatel, světoznámý milánský dóm pro 40 000 osob, s 2245 mramorovými sochami se zlatou Madonou na střeše, se 135 věžičkami, divadlo Scala, hrad Sforzesco a další. Italové byli a dodnes jsou dobří stavitelé, hodně toho v minulosti postavili i u nás.

Historie

Znovu se divím, když doma listuji v dějinách. My jsme vlastně jeli do kraje, kde v minulosti vládli čeští panovníci. V roce 1331 tam tatínek Jan Lucemburský poslal svého prvorozeného patnáctiletého synka Jana Václava (to znamená Karla IV.), aby spravoval království v Lombardii. Moc se tam neohřál, mocní Viscontiové ho po pěti letech vyhnali, ale on jim to stejně, i s úroky, vrátil, když jim později vládl už jako římsko-německý císař a český král Karel IV. Kolikrát tam musel dojet na koni a my jsme vzdychali v pohodlném klimatizovaném autobuse, jak je to daleko.

Italové

Malí, tmaví, družní, zpěvní, pohostinní, na náš vkus rychle mluví a rádi. Chraňte se jim ukázat mikrofon. Já jsem jim vůbec nerozuměl. Italové, hlavně ti starší, jsou na tom se znalostmi jiných jazyků, tak jako starší u nás. Naši a jejich mladí, ti už na tom byli lépe. Pomohla španělština, angličtina, nebo i latina. Naše dvě tlumočnice, Češky s italskými manžely, Izabela a Petra, měly hodně práce. Italové jsou vlastenci, patřičně hrdí na své tradice.V hezké zasedačce na radnici měli po stěnách zarámované kopie mnoha dokumentů italské státnosti, počínaje sjednocením Itálie v roce 1861. Italského starostu se šerpou přes prsa, znakem státní moci, bylo vidět často.

Rýže, rýže, samá rýže

Pádská nížina, ideální rovina, teplo a dostatek vody, to jsou dobré podmínky pro pěstování rýže. V oblasti, kde jsme byli, bylo nedozírných rýžových lánů hodně. Stébla rýže se pěkně zelenala z lesklé vodní hladiny. Nepochopil jsem, jak se ta stálá vodní hladina v tom teple udrží. Rýže zdejší kraj živí. Obyvatelé ji také náležitě oslavují ve svých krásných písních, které jsme měli možnost několikrát v podání pěvec-kých sborů vyslechnout. Na talíři jsme si rýže také užili dost. Na rozloučenou jsme každý jako dárek dostali také rýži, loupanou i neloupanou. Doma přemýšlíme, jak tu neloupanou nejlíp zužitkovat.

Co jsme jedli a pili

Starali se o nás vzorně. Chutnalo nám. Rýže i masa dost. Na žízeň se pila voda, minerálky a víno, hlavně červené. Italská káva velmi silná, v náprstku. Vždy cukroví. Večeře byly společné, snídaně byla u domácích. Nevím jak jiní, ale my s Jirkou jsme na snídani mívali suchary v důkladném balení, které jsme si mazali máslem a marmeládou. K tomu silná káva, silný čaj, mléko a voda. Společně jsme vzpomínali na dobrý bítešský chleba. Italové nás pozvali jeden večer také do klasické pizzerie. Pizza přes celý stůl, kolem misky s různými přílohami, občas přiběhl číšník a ještě něco přihrál z pánve. Tož, asi jsem snědl malou chobotničku zamaskovanou ve strouhance, to jsem zjistil až potom, snad tam bylo i syrové rybí maso a další, raději jsem se už moc neptal. Na jídlo jsem konzervativec, přiznám se, že jsem si nejvíc pochutnal na čistém těstě z pizzy.

Veronika

Musím o ní napsat. Malá, tmavá, hezká, velmi mladá, ale už hezky tvarovaná. Jak jsme přijeli, hned se přilepila k našim fotbalovým dorostencům. Nehnula se od nich. Visela na nich svýma krásnýma očima a nemohla si vybrat. Měla to těžké, naši kluci hezcí, jeden jako druhý, líbili se jí všichni. Pro jistotu je měla ráda všechny. Naši hoši, samozřejmě, jako by je vůbec nezajímala, ale běda, kdyby ji jim chtěl někdo vzít nebo ublížit. Byla jejich. Malá Veronika, s tmavýma věrnýma očima.

Přísaha partnerství

Byla poslední den našeho pobytu, v neděli. Začalo to dopoledne slavnostní mší. Odpoledne se konala slavnostní přísaha partnerství mezi oběma městy, za velké účasti místních občanů, s hudbou, projevy, krájením mohutných dortů přátelství, s vypouštěním holubic, kulturním programem, večerní zábavou. Náš místostarosta, Lojza Koukola, to zvládl dobře, včetně projevu v italštině. Přesto mně ho trochu bylo líto, když na podiu stál osamoceně, vedle italského starosty a místostarosty, hejtmana provincie Pávia a generálního konzula České republiky v Miláně.

Naše delegace

Autobus pro 50 osob, jelo nás 36. Místostarosta asi měl jasnou představu o složení účastníků zájezdu. Oslovil hodně osob, hodně jich odmítlo. Složení bylo převážně mladé, ale parta jsme byli dobrá, ostudu jsme v Itálii neudělali. Místostarosta Koukola se zhostil svého úkolu velmi dobře a důstojně. Oba řidiči byli skvělí a společensky dobře doplnili naši delegaci. Poděkování patří naší tlumočnici paní Izabele z Brna a také místní tlumočnici paní Petře. Práce měly hodně.

Jaká byla cesta

Kouzelná. V pohodlném klimatizovaném autobuse Setra společnosti Kobra z Nedvědice, se zkušenými a příjemnými řidiči. Jelo se tam i zpět za krásného slunečného dne. Bylo se na co dívat: rozlehlé vinice, lány kukuřice, obilí a všelicos dalšího, co jsme se snažili se zemědělcem Jirkou marně poznat. Ale i krásné Alpy se zářícími zasněženými vrcholy, hluboká údolí s modrými jezery, svěží zeleň lesů a luk, s pasoucími se kravkami Milkami. Zajímavé pohledy na lidská obydlí, úhledné vesničky s bílými kostelíky, města s barevnými škatulemi různých podniků, odvážné viadukty, dlouhé tunely. Italové, to jsou stavitelé hračičkáři.

Co bude dál?

Přátelství mezi městy v Evropě je hodně a stále jich přibývá. Evropská unie to podporuje. Možná trochu móda. Ale hlavně neúprosná globalizace světa, bouřlivý rozvoj komunikačních technologií. Mladí to chápou a berou, učí se jazykům, cestují, chtějí poznat svět, my starší se to snažíme pochopit. Ale tak tomu vždycky bylo, nihil novum sub sole „, nic nového pod sluncem, jak by určitě řekl můj dobrý přítel Jaromír. Dejž mu Pánbů dobré zdraví.

Přátelství s italským městem bylo stvrzeno. Město, to jsme my všichni, s našimi představiteli v zastupitelstvu a radě města v čele. Na hody k nám Italové na oplátku přijedou. Určitě je poznáte. Na jejich vkus jim asi bude u nás trochu chladno, ona i ta naše mentalita na severu tomu odpovídá. Ale budou hody, budeme se veselit a to se Italům bude líbit. A tak, až je potkáte, zazní asi často : Ahoj - nazdar - jdeme - přátelství - na zdraví, a aby naši hosté tomu porozuměli, povíme jim to po italsku, to je. foneticky:

Čao - salve - deme - džemiladžo - čin, čin - salute, trochu si pomůžeme rukama, přidáme úsměv. A o tom to nakonec je. Čao.

 

/Karel Smolík, st.

Zpravodaj: Září 2005

 

F1040001F1040017 F1040015F1040031

 

 

 

 

F1000013F1000015F1000025F1000024

 

 

 

 

F1000031F1010001F1010019zleva: generální konzul, prezident provincie Pavia a představitelé partnerských měst při slavnostních projevech






F1020013F1020014F1020019F1020023

 

 

 

 

F1020028F1020035F1020037

 

 

 

 

F1030002F1030005F1030007F1030019